Stanoviště č. 8 - Osada Necky

Na severozápad od Slaného, od Písku a Lotouše k Jedomělicím, se táhne zalesněný pískovcový hřbet. Tomu polesí se říká Kejkol, Kejkolek, V Kejkole. Asi uprostřed ho přetíná dávná cesta z Libovice do Kvílic. Nejvyšším místem v polesí Kejkol je Zelený vrch.

Když půjdeme od Zeleného vrchu na východ, přijdeme asi po pěti minutách do krásného údolí, dnes už porůznu lesem zarostlého, kde se říká V neckách. Tady podle lidové tradice ještě před třicetiletou válkou stávala osada, která se jmenovala Necky.

Bylo tu několik stavení, pravděpodobně to byly menší zemědělské usedlosti, byl tu kostelík nebo větší kaple a nejjižněji, již v rovině, byl dvorec. Na severozápadní straně asi byla hospoda, po níž dnes zbyly dva sklepy. Po domech a kostelíku zbyly jen nepatrné stopy základů. Na místě, kde byl dvorec, byl později postaven zámek.

Ves, pole okolo a lesy původně patřily královské komoře. Roku 1399 daroval král Václav IV. tento majetek panu Mikuláši z Pístného — ještě s jinými vesnicemi — za jeho věrné služby. Ten se později psal Mikuláš z Husi. Po jeho smrti ves měnila majitele, až byla znovu přičleněna ke královské komoře. Na začátku 17. století ji zároveň s osadou Lotouší koupil smečenský hrabě Martinic.

Okolní vesnice patřily Odolanu Pětipeskému. Ten byl protestantem. Po nešťastně prohrané bitvě na Bílé Hoře byl jeho majetek zkonfiskován a on ze země vypovězen. Majetek připadl císaři, ale brzy celé panství Odolana Pětipeského bylo prodáno smečenskému hraběti Martinicovi, který stál na straně císaře a byl horlivý katolík.

Tehdy však stále ještě trvala třicetiletá válka. Jednoho dne vtrhli do tiché vesničky Švédové a skoro celou ji vyplenili. Zůstala snad jen tři stavení, hospoda a dvorec.

Po válce si lidé, kteří tam zbyli, obydlí opravili, opravil se i dvorec a život se vracel opět do svých kolejí. Ve dvorci byl správce, který řídil obhospodařování okolních polí a zároveň měl na starosti i lesy.

Lidé se živili prací na polích a v lese a také měli povinnost do dvorce na robotu. Tak život  s menšími nebo většími starostmi plynul den za dnem dál. Až přišel rok 1775. Byl to rok velice suchý. Málo pršelo, až některé prameny vody vyschly. Lidé se však těšili, že po suchém a neúrodném roce přijde rok úrodný, že bude dost vláhy a příroda všechno vynahradí. Ale nestalo se tak, spíše naopak. Rok 1776 byl ještě sušší a neúrodnější. Stalo se, že vyschly i tři rybníky — V neckách dva a jeden u studánky; ten měl tu zvláštnost, že měl tři hráze sypané. (Dnes zbyly po rybnících jen stopy hrází s propustmi.) Vysychaly i studny. Vyschla i studna v Neckách, z které brali vodu tamější obyvatelé. Bydlelo tam několik rodin — Kropáčkovi, Tučkovi, Suchopárkovi a Kratochvílovi. Když se voda ztratila, rozhodli se, že studnu prohloubí a že snad na vodu přijdou. Hloubili, hloubili, voda stále žádná — a když byli už v hloubce asi 11 metrů, tak místo na vodu narazili na uhlí.

Ohlásili to správci a zvěst o tom nálezu se hned roznesla daleko široko, až se to dověděli i tři důlní dozorci od Jílového u Prahy. Byli zkušení, dobře znalí hornického řemesla. Přišli, rozhlédli se po okolí a brzy věděli, kde a jak začít. Jmenovali se Koňas, Průša a Přibík.

Koňas začal dolovat pod Tumlplacem, v Záboří a Za vrchem (kde se později říkalo U Sv. Jana). Průša začal dolovat za Jedomělicemi v Ostrově a Přibík až na Rakovnicku, někde u Kounova a Mutějovic.

Dolování lákalo. Sedláci, kteří se dověděli, že na jejich pozemku, totiž dole pod povrchem, je uhlí, se pouštěli do dolování a očekávali, že zbohatnou. Ale mnozí se zadlužili kupováním dřeva a nutného zařízení a často přišli nejen o šachtu a pole, ale i o celý svůj majetek.

Okolo roku 1810 začal na svém pozemku V Záboří dolovat sedlák Procházka z Jedomělic. I on se zadlužil, a když už nevěděl, jak dál, vydal se do Prahy k svému švagrovi Františku Beyerovi, bohatému měšťanu pražskému, a žádal ho, aby mu vypomohl. Ten řekl: „Nejdříve se tam přijdu podívat, abych věděl, do čeho mám peníze půjčit." Přišel, Procházkovi půjčil, ale stal se na dole jeho společníkem. Přitom si prohlédl okolí, nakoupil výměry na dolování i pro sebe a začal sám na několika místech dolovat.

Pod vrchem Palanda postavil Beyer cihelnu a z těch cihel dal stavět obydlí pro sebe, pro štajgry i kumbály pro horníky. (Později z cihel této cihelny byl postaven i mlýn a zámek a jiné domy.)

Beyerovi se zalíbil dvorec, který byl na konci „Necek". A tak šel na Smečno na správu statků hraběte Martinice a žádal, zda by mu prodali dvorec Za vrchem. (Tak se tam také tenkrát říkávalo.) Správce však jeho žádost odmítl. Když byla jeho žádost na Smečně odmítnuta, postavil na kraji lesa u jedné ze svých šachet nové obydlí pro sebe, pro štajgra, cechovní místnost a kumbál. Vše pod jednou střechou.

V cechovní místnosti se vždy před směnou scházeli horníci a štajgr zaznamenával jejich přítomnost. Říkalo se tomu „cáchování". Po zaznamenání se pomodlili a šli každý ke své šachtě do práce. Kumbál sloužil za obydlí a noclehárnu pro horníky, kteří na šachtách pracovali, ale bydleli ve vzdálených vesnicích, takže by nestačili každý den chodit pěšky do práce.

A pak jednoho dne bylo to v roce 1817 - vzkázal správce ze Smečna panu Františku Beyerovi, že by mu ten dvorec prodali i se zemědělskými pozemky (asi 70 korců), ale chtěli, aby jim Beyer přenechal celé své obydlí i s cechovní místností a kumbálem. Chtěli to jako byt pro svého správce, který tenkrát dělal spíš jen hajného; jmenoval se Klein. (Když roku 1880 těžař Průša dotěžil uhlí, jeho obydlí koupili Smečenští pro svého hajného, který se tam nastěhoval ze starého Beyerova kumbálu - to je stará hájovna č. p. 37.)

Pan Beyer s tím souhlasil, dohodli se, i výměnu udělali. A tak Beyer byl nejen majitelem dolů, ale nyní se stal i majitelem zemědělské usedlosti Za vrchem. Usedlost tuto opravil a postavil tam novou obývací budovu s mnoha prostornými místnostmi.

U jedné šachty dal Beyer postavit hospodu. Sem, do hostince, se po směně scházeli horníci. Obsluhovala je mladá hezká šenkýřka, která se prodávala a leckterého havíře připravila o celou výplatu. Ženy horníků se sešly, poradily se a šly k panu Františku Beyerovi. Všechno mu pověděly, co se v hospodě po výplatě děje. Pan Beyer, přísný na dodržování mravů křesťanských, ihned té nemravné ženě dal výpověď, hospodu zrušil a dal z ní udělat obývací domek. Nový hostinec pak otevřel ve dvoře. Vedle postavil přístřešek a pod ním velký sklep. Nad dveře dal zasadit mramorovou desku s nápisem Svatojánská hospoda postavená od Fr. a K. Beyera roku 1839 Nro. 15 

Proč č. 15? Tehdy patřilo polesí Kejkol i se Sv. Janem do katastru obce Lotouše, takže to bylo číslo popisné 15 na katastru obce Lotouše až do roku 1870. Pak se měnily hranice katastrů a Sv. Jan připadl do katastru obce Libovice a tehdy už zámek dostal č. p. 45 na katastru obce Libovice. (Obě desky, ta z kapličky i ta, co byla na hospodě, byly po rozboření zámku roku 1964 převezeny do Libovice na dvorek MNV a tam pohozeny do sklepa. Ten se částečné zavalil a tak jsou tam snad tyto dva kamenné doklady od Sv. Jana někde zasypány...)

Po zřízení hospody dal Beyer přistavit k hospodářské budově pekárnu, kde pekl chleba a prodával přímo na místě horníkům.

Syn Františka Beyera Eduard se v Budapešti seznámil s krásnou šlechtičnou, jmenovala se Marie z Rosenheimu, a vzal si ji za manželku. Vyženil s ní mnoho peněz, za které pak dosavadní obytnou budovu u Sv. Jana dal přestavět na zámeček v romantickém slohu tudorovské gotiky.

Eduardova manželka Marie z Rosenheimu brzy zemřela. Eduard se potom znovu oženil. Vzal si Johanu Trefflerovou z Prahy, dceru majitele hotelu „U modré hvězdy“ a mnoha dalších domů. S Johanou měl syna Arnošta (1864).

V té době byl vyslán se svým plukem do severní Itálie k potlačení nějakého povstání. Tam byl těžce raněn do hlavy. Vyléčil se z toho, následky však zůstaly, a proto vojenskou službu již nemohl zastávat, takže byl z vojny nadobro propuštěn. Plně se pak věnoval hospodaření a hornickému podnikání. Nevyužitou budovu přestavěl na mlýn, zakoupil nové mlýnské stroje a tak se u Sv. Jana začalo mlít. Na dvoře u zámku zrušil pekárnu a dal postavit novou u mlýna.

Po smrti Eduarda se paní Johana Beyerová odstěhovala do Prahy a na léto vždy jezdila k Sv. Janu na zámek zvaný „Beyerovka". Mlýn a hospodářství pronajala mému dědečkovi Františku Šebestovi z Bysně. Dědeček zřídil u mlýna lesní restauraci. Zrušil hostinec na dvoře u zámku a hostinskou koncesi převedl do nové restaurace u mlýna. Upravil pěšiny a cesty v lese z Písku k Jánu. A tak se osada u Sv. Jana stala výletním místem, hlavně pro obyvatele Slaného, kteří sem přicházeli v neděli a ve svátek strávit chvíli odpočinku a projít se v lese.

Po smrti dědečkově r. 1901 převzal nájem mlýna i hospodářství můj otec Arnošt Šebesta, který zde v hospodaření pokračoval.

Paní Johana, vdova po Eduardu Beyerovi, se znovu provdala za Josefa Naimla, soudního radu v Písku. Tam se odstěhovala i se svým synem Arnoštem, který tam ve svých 19 letech zemřel. A tak rod Beyerův vymřel. Když rada Naiml šel do penze, přestěhovali se opět do Prahy a častěji pobývali i v zámku u Sv. Jana. Roku 1912 paní Johana Naimlová—Beyerová, rozená Trefflerová, zemřela. Většinu svého jmění odkázala své příbuzné paní Rudolfině Croyové. Roku 1923 prodala paní Rudolfina Croyová mlýn, zámek a hospodářství u Sv. Jana mému otci Arnoštu Šebestovi. Tatínek roku 1924 zemřel, a tak hospodařila maminka sama až do své smrti roku 1955. Mlýn býval pronajímán různým nájemcům.

Po maminčině smrti jsem hospodařil já. Roku 1957 jsem vstoupil do JZD Libovice - a roku 1962, po stálém naléhání a přesvědčování úřadů, jsem veškerý majetek „dobrovolně daroval“ státu.

Stát předal zámek do opatrování MNV Libovice. Představitelé obce Libovice požádali o demolici. Ta jim byla povolena r. 1964. Materiál ze zámku porůznu rozprodali. A tak po stoletém zámečku zbyla jen hromádka kamení. Totéž se stalo asi o pět let dříve s mlýnem; materiál ze mlýna potřebovala armáda.

Po zbourání zámku se poutě ke Sv. Janu ještě pár let konaly. Po zrušení i těchto poutí na místě kdysi živé a rušné hornické osady u Sv. Jana zůstala stát již jen napolovic rozbouraná kaplička.