Stanoviště č. 6 - Pomník Eduarda Beyera

Zápisy z vyprávění pana Oldřicha Šebesty a libovické kroniky:

Roku 1822 se František Beyer oženil s bohatou nevěstou Kateřinou Michalovicovou, dcerou pražského mlynáře a pekaře. Roku 1822 se jim narodila dcera a roku 1829 syn Eduard.

František Beyer dále podnikal, doloval a hospodařil. Syn jeho Eduard rostl a po středo-školských studiích ho dal otec do vojenské akademie. Po absolvování této školy byl přidělen do Budapešti k pluku „Khewenhůller“, kde dosáhl hodnosti hejtmana (setníka).

Tam se seznámil s krásnou šlechtičnou, jmenovala se Marie z Rosenheimu, a vzal si ji za manželku. Vyženil s ní mnoho peněz, za které pak dosavadní obytnou budovu u Sv. Jana dal přestavět na zámeček v romantickém slohu tudorovské gotiky.

Eduardova manželka Marie z Rosenheimu brzy zemřela. Měli spolu syna a toho si vzali k sobě do Budapešti její rodiče. Když mu však bylo 9 roků, zemřel. Po krásné Maďarce zbyl u Sv. Jana pomníček, který dal postavit Eduard Beyer na místě, kde nejraději jeho manželka pobývala a kde na něho čekávala, až se vrátí z pochůzky po dolech. Bylo to za kapličkou na vršku zvaném „Na homolce". Byl to asi dva a půl metru vysoký jehlan a asi dva metry od země byla do jehlanu vsazena podobenka jeho paní. Na staré mapě bylo toto místo označeno slovem „Irmalág". Pomníček padl a více se neopravoval. Na jeho místě dnes není nic.

Eduard se potom znovu oženil. Vzal si Johanu Trefflerovou z Prahy, dceru majitele hotelu „U modré hvězdy“ a mnoha dalších domů. S Johanou měl syna Arnošta (1864).

V té době byl vyslán se svým plukem do severní Itálie k potlačení nějakého povstání. Tam byl těžce raněn do hlavy. Vyléčil se z toho, následky však zůstaly, a proto vojenskou službu již nemohl zastávat, takže byl z vojny nadobro propuštěn. Plně se pak věnoval hospodaření a hornickému podnikání.

Zaváděl do dolů mechanizaci. Už se uhlí na povrch netahalo v okovech ručním rumpálem, ale Beyer šachty vybavoval parními stroji. Nevyužitou budovu přestavěl na mlýn, zakoupil nové mlýnské stroje a tak se u Sv. Jana začalo mlít. Na dvoře u zámku zrušil pekárnu a dal postavit novou u mlýna.

V plánu dále měl vedle zámku postavit velký obytný dům pro dvanáct rodin horníků a štajgrů. Na poli u kapličky měla stát škola pro děti rodin bydlících u Sv. Jana a v domcích v okolí. Obyvatel tenkrát bylo u Sv. Jana a v domcích u šachet dvakrát více než v Libovici a v Lotouši. Měl ještě jiné plány, rozšířil cihelnu, za zámkem ke třem již stojícím domkům přistavěl čtvrtý - to byla kovárna.

V této době se na okresním úřadě ve Slaném začalo jednat o stavbě Pražsko-duchcovské dráhy. Eduard Beyer byl v okresním zastupitelstvu a měl na okrese velký vliv. Snažil se prosadit, aby dráha vedla přes Sv. Jan - ze Slaného k Trpoměchům, přes Písek k Sv. Janu, dále na Jedomělice, do Mšece, k Řevničovu, do Hříškova a do Loun. U Sv. Jana mělo být nádraží - tam, kde je křižovatka cest z Kvílic do Libovice a od Jána na Písek. Stávala tam mostní váha a kus dále byla studna (dnes je tam pomník p. Eduarda Beyera). Dráha se již začala vyměřovat, i místo pro nádraží, ale přišel rok 1871 a c. k. setník pan Eduard Beyer zemřel na následky zranění z války v Itálii.

Zemřel Eduard Beyer a zemřelo s ním u Sv. Jana všechno.

Dráha se přestala podle jím vytčené trasy stavět a postavila se tak, jak vede nyní. Také všechny jeho ostatní plány zůstaly již neuskutečněny. Beyer chtěl ze Sv. Jana udělat novou a samostatnou obec. Smrt jeho byla příčinou, že se tak nestalo. Škola se nepostavila, nepostavil se ani dům pro 12 rodin, ani jiné záměry Beyerem plánované.

Vdova po Eduardovi, paní Johana, dala r. 1872 na jeho památku postavit pomník, který dosud stojí na vršku u rozcestí ke Kvílicím - tam, kde stávala mostní váha a kde mělo stát nádraží. Na pomníku je nápis:

Pan Eduard Beyer c. k. setník

28. 8. 1829 –15. 11. 1871

V poli válečném i v práci míru stejně výtečný

bylť přítelem on všem - otcem pak svým horníkům.

Protož jemu dík a nehynoucí sláva!

Postaveno 28. 3. 1872

Na pomníku je podobenka Eduarda Beyera a syna jeho Arnošta.