Stanoviště č. 2 - Těžba uhlí v Libovici

Zápisy z vyprávění pana Oldřicha Šebesty a libovické kroniky:

Až přišel rok 1775. Byl to rok velice suchý. Málo pršelo, až některé prameny vody vyschly. Rok 1776 byl ještě sušší a neúrodnější. Stalo se, že vyschly i tři rybníky. Vyschla i studna v Neckách, z které brali vodu tamější obyvatelé. Bydlelo tam několik rodin — Kropáčkovi, Tučkovi, Suchopárkovi a Kratochvílovi. Když se voda ztratila, rozhodli se, že studnu prohloubí a že snad na vodu přijdou. Hloubili, hloubili, voda stále žádná — a když byli už v hloubce asi 11 metrů, tak místo na vodu narazili na uhlí.

Ohlásili to správci a zvěst o tom nálezu se hned roznesla daleko široko, až se to dověděli i tři důlní dozorci od Jílového u Prahy. Byli zkušení, dobře znalí hornického řemesla. Přišli, rozhlédli se po okolí a brzy věděli, kde a jak začít. Jmenovali se Koňas, Průša a Přibík.

Koňas začal dolovat pod Tumlplacem, v Záboří a Za vrchem (kde se později říkalo U Sv. Jana). Průša začal dolovat za Jedomělicemi v Ostrově a Přibík až na Rakovnicku, někde u Kounova a Mutějovic.

Tenkrát báňský úřad byl až v Plzni. Když chtěl někdo začít dolovat, musil si zajet až do Plzně pro povolení a zaplatit výměry, z kterých chtěl dolovat. Pak teprve začal kopat jámu, kterou musil vydřevovat, aby se stěny nesesouvaly. Když byl na uhlí, rozrazily se chodby. Vytěžené uhlí, přebytečná hlína, ale i voda, které někde bývalo hodně — vše se nahoru tahalo rumpálem, na němž bylo natočeno lano a na každém konci byl okov; plný šel nahoru a na druhém konci prázdný dolů. Vše se dělalo ručně, žádné strojní zařízení tenkrát nebylo. Také pod zemí se uhlí a hlušina pod komín přivážely na kolečkách ručně.

Dolování lákalo. Sedláci, kteří se dověděli, že na jejich pozemku, totiž dole pod povrchem, je uhlí, se pouštěli do dolování a očekávali, že zbohatnou. Ale mnozí se zadlužili kupováním dřeva a nutného zařízení a často přišli nejen o šachtu a pole, ale i o celý svůj majetek.

Okolo roku 1810 začal na svém pozemku V Záboří dolovat sedlák Procházka z Jedomělic. I on se zadlužil, a když už nevěděl, jak dál, vydal se do Prahy k svému švagrovi Františku Beyerovi, bohatému měšťanu pražskému, a žádal ho, aby mu vypomohl. Ten řekl: „Nejdříve se tam přijdu podívat, abych věděl, do čeho mám peníze půjčit." Přišel, Procházkovi půjčil, ale stal se na dole jeho společníkem. Přitom si prohlédl okolí, nakoupil výměry na dolování i pro sebe a začal sám na několika místech dolovat. Byl to přemýšlivý člověk a začal dolovat jiným postupem než dosavadní „kutéři". Zakoupil více výměr, otevřel pět až šest šachet najednou a uprostřed vyhloubil studnu, do které se stahovala voda. Tak se ze šachet dobývalo jen uhlí a nezdržovali se s obtížnou vodou.

V lese mezi Dívčí skálou a zámkem je prostorná jeskyně - je dlouhá 13 metrů a do stran jsou ještě tři jeskyně stejně velké. Tuto jeskyni dal vyhloubit Beyer a byl to dobrý nápad. Když v létě nebyl odbyt na uhlí, tak přebytečné se tam skladovalo, a v zimě, kdy byl zájem o uhlí a nestačilo se z šachtiček dolovat na pokrytí poptávky, vyskladňovalo se uhlí z jeskyně. U Beyera měli horníci zaměstnání po celý rok, zatímco jiní kutéři v létě horníky propouštěli.

Pod vrchem Palanda postavil Beyer cihelnu a z těch cihel dal stavět obydlí pro sebe, pro štajgry i kumbály pro horníky. (Později z cihel této cihelny byl postaven i mlýn a zámek a jiné domy.)

Eduard se potom znovu oženil. Vzal si Johanu Trefflerovou z Prahy, dceru majitele hotelu „U modré hvězdy“ a mnoha dalších domů. S Johanou měl syna Arnošta (1864).

V té době byl vyslán se svým plukem do severní Itálie k potlačení nějakého povstání. Tam byl těžce raněn do hlavy. Vyléčil se z toho, následky však zůstaly, a proto vojenskou službu již nemohl zastávat, takže byl z vojny nadobro propuštěn. Plně se pak věnoval hospodaření a hornickému podnikání. Zaváděl do dolů mechanizaci. Už se uhlí na povrch netahalo v okovech ručním rumpálem, ale Beyer šachty vybavoval parními stroji. V plánu dále měl vedle zámku postavit velký obytný dům pro dvanáct rodin horníků a štajgrů. Na poli u kapličky měla stát škola pro děti rodin bydlících u Sv. Jana a v domcích v okolí. Obyvatel tenkrát bylo u Sv. Jana a v domcích u šachet dvakrát více než v Libovici a v Lotouši.

Ale přišel rok 1871 a c. k. setník pan Eduard Beyer zemřel na následky zranění z války v Itálii. Zemřel Eduard Beyer a zemřelo s ním u Sv. Jana všechno.

Vdova po Eduardu Beyerovi přestala dolovat, neboť viděla, že páni štajgři, když neměli nad sebou pevnou ruku, začali hospodařit pro sebe. Dala naplnit uhlím pro své potřeby všechny sklepy pod zámkem i tu jeskyni, co se do ní dávaly přes léto přebytky uhlí, a všechny šachty zavřela.

1940 – započato s vrtáním na uhlí na poli V. Hory u cesty k Lotouši

1942 – hloubena nová šachta nad Libovicí směrem k Lotouši do hloubky asi 70 m – mnoho spodní vody práci ztěžuje. Postavena nová silnice od obce k šachtě.

1941 – hlouben důl Jiřina, těžba ukončena 1966