Stanoviště č. 2 - Těžba uhlí v Libovici
Zápisy z vyprávění pana Oldřicha Šebesty a libovické kroniky:
Až přišel rok 1775. Byl to rok velice suchý. Málo pršelo, až některé prameny vody vyschly. Rok 1776 byl ještě sušší a neúrodnější. Stalo se, že vyschly i tři rybníky. Vyschla i studna v Neckách, z které brali vodu tamější obyvatelé. Bydlelo tam několik rodin — Kropáčkovi, Tučkovi, Suchopárkovi a Kratochvílovi. Když se voda ztratila, rozhodli se, že studnu prohloubí a že snad na vodu přijdou. Hloubili, hloubili, voda stále žádná — a když byli už v hloubce asi 11 metrů, tak místo na vodu narazili na uhlí.
Ohlásili to správci a zvěst o tom nálezu se hned roznesla daleko široko, až se to dověděli i tři důlní dozorci od Jílového u Prahy. Byli zkušení, dobře znalí hornického řemesla. Přišli, rozhlédli se po okolí a brzy věděli, kde a jak začít. Jmenovali se Koňas, Průša a Přibík.
Koňas začal dolovat pod Tumlplacem, v Záboří a Za vrchem (kde se později říkalo U Sv. Jana). Průša začal dolovat za Jedomělicemi v Ostrově a Přibík až na Rakovnicku, někde u Kounova a Mutějovic.
Tenkrát báňský úřad byl až v Plzni. Když chtěl někdo začít dolovat, musil si zajet až do Plzně pro povolení a zaplatit výměry, z kterých chtěl dolovat. Pak teprve začal kopat jámu, kterou musil vydřevovat, aby se stěny nesesouvaly. Když byl na uhlí, rozrazily se chodby. Vytěžené uhlí, přebytečná hlína, ale i voda, které někde bývalo hodně — vše se nahoru tahalo rumpálem, na němž bylo natočeno lano a na každém konci byl okov; plný šel nahoru a na druhém konci prázdný dolů. Vše se dělalo ručně, žádné strojní zařízení tenkrát nebylo. Také pod zemí se uhlí a hlušina pod komín přivážely na kolečkách ručně.
Dolování lákalo. Sedláci, kteří se dověděli, že na jejich pozemku, totiž dole pod povrchem, je uhlí, se pouštěli do dolování a očekávali, že zbohatnou. Ale mnozí se zadlužili kupováním dřeva a nutného zařízení a často přišli nejen o šachtu a pole, ale i o celý svůj majetek.
Okolo roku 1810 začal na svém pozemku V Záboří dolovat sedlák Procházka z Jedomělic. I on se zadlužil, a když už nevěděl, jak dál, vydal se do Prahy k svému švagrovi Františku Beyerovi, bohatému měšťanu pražskému, a žádal ho, aby mu vypomohl. Ten řekl: „Nejdříve se tam přijdu podívat, abych věděl, do čeho mám peníze půjčit." Přišel, Procházkovi půjčil, ale stal se na dole jeho společníkem. Přitom si prohlédl okolí, nakoupil výměry na dolování i pro sebe a začal sám na několika místech dolovat. Byl to přemýšlivý člověk a začal dolovat jiným postupem než dosavadní „kutéři". Zakoupil více výměr, otevřel pět až šest šachet najednou a uprostřed vyhloubil studnu, do které se stahovala voda. Tak se ze šachet dobývalo jen uhlí a nezdržovali se s obtížnou vodou.
V lese mezi Dívčí skálou a zámkem je prostorná jeskyně - je dlouhá 13 metrů a do stran jsou ještě tři jeskyně stejně velké. Tuto jeskyni dal vyhloubit Beyer a byl to dobrý nápad. Když v létě nebyl odbyt na uhlí, tak přebytečné se tam skladovalo, a v zimě, kdy byl zájem o uhlí a nestačilo se z šachtiček dolovat na pokrytí poptávky, vyskladňovalo se uhlí z jeskyně. U Beyera měli horníci zaměstnání po celý rok, zatímco jiní kutéři v létě horníky propouštěli.
Pod vrchem Palanda postavil Beyer cihelnu a z těch cihel dal stavět obydlí pro sebe, pro štajgry i kumbály pro horníky. (Později z cihel této cihelny byl postaven i mlýn a zámek a jiné domy.)
Eduard se potom znovu oženil. Vzal si Johanu Trefflerovou z Prahy, dceru majitele hotelu „U modré hvězdy“ a mnoha dalších domů. S Johanou měl syna Arnošta (1864).
V té době byl vyslán se svým plukem do severní Itálie k potlačení nějakého povstání. Tam byl těžce raněn do hlavy. Vyléčil se z toho, následky však zůstaly, a proto vojenskou službu již nemohl zastávat, takže byl z vojny nadobro propuštěn. Plně se pak věnoval hospodaření a hornickému podnikání. Zaváděl do dolů mechanizaci. Už se uhlí na povrch netahalo v okovech ručním rumpálem, ale Beyer šachty vybavoval parními stroji. V plánu dále měl vedle zámku postavit velký obytný dům pro dvanáct rodin horníků a štajgrů. Na poli u kapličky měla stát škola pro děti rodin bydlících u Sv. Jana a v domcích v okolí. Obyvatel tenkrát bylo u Sv. Jana a v domcích u šachet dvakrát více než v Libovici a v Lotouši.
Ale přišel rok 1871 a c. k. setník pan Eduard Beyer zemřel na následky zranění z války v Itálii. Zemřel Eduard Beyer a zemřelo s ním u Sv. Jana všechno.
Vdova po Eduardu Beyerovi přestala dolovat, neboť viděla, že páni štajgři, když neměli nad sebou pevnou ruku, začali hospodařit pro sebe. Dala naplnit uhlím pro své potřeby všechny sklepy pod zámkem i tu jeskyni, co se do ní dávaly přes léto přebytky uhlí, a všechny šachty zavřela.
Z libovické kroniky:
Elektrika
Během roku 1922 konaly se poradní schůze za intervence Okresní správní komise ve Slaném a zájemníků obce zdejší v hostinci Františka Kutila týkající se zavedení elektrického proudu do obce naší. Po těchto poradních schůzích projednávala se celá tato věc v obecním zastupitelstvu a tak za součinnosti obce , pana Jindřicha Marka, majitele šachty v Libovici u křížku na rozcestí do Bysně a Tuřan (důl Jiřina I), který chtěje stroje na čerpání vody a těžení uhlí hnáti elektrickým proudem, a za ostatních zájemníků obce konány ku konci roku přípravné práce a na to v lednu roku 1923 započato se stavbou transformační stanice, která stála s celým zařízením 47 tisíc korun českých. Na tento náklad uvolil se pan Marek zaplatiti polovici, to je korun 23 500. Obec, stavší se členem elektrárenského svazu, musela témuž zaplatiti nezúročitelný členský podíl 13 tisíc korun českých. Na základě toho postavil svaz primérní linku od Slaného až k transformátoru.
Hned na to přikročeno ku stavbě sekundérní rozvodné sítě po obci. Stavba tato zadána obcí elektrárenskému svazu okresů středočeských. K ukrytí výloh na tuto rozvodnou sítě, které činily stanoveno upsati 872 podílů po 50 Kč. Obec upsala 460 podílů v částce 23 000 Kč a ostatní zájemníci 412 podílů po 50 Kč, což činí 20.600 Kč. Celkem tedy 872 podílů činí korun 43 600. Každý, kdo stal se členem družstva, musel převzíti určitý počet podílů. Při přidělování určitého množství podílů, brány v úvahu: 1. počet zařízeních žárovek a motorových koňských sil, 2. dle daní.
Ač elektrizace znamená pro nás veliké výhody, a bylo by zpátečnictvím bránit se této mocné moderní vlně pokroku, přec našli se občané, kteří ji buď ze šetrnosti, z nedůvěry anebo jsouce příliš konservativní nepřistoupili za členy elektrárenského družstva.
Doufejme však, že v krátké době i ti největší odpůrci pokroku uváživše výhody, které tato moderní síla skýtá, přistoupí za členy družstva a využijí v plné míře ve svých domácnostech energie elektrické.
1940 Započato s vrtáním na uhlí na poli p. V. Hory u cesty k Lotouši.
1942 V tomto roce hloubena nová šachta (důl Jiřina II) nad Libovicí směrem k Lotouši do hloubky as 70 m. Jelikož vedením války říší je třeba mnoho vojska ve frontě bylo u nás v Protektorátě totálním nasazením využito každé schopné pracovní síly jednak v dolech, továrnách u nás, ale i říši.
1943 V nové šachtě započato s dolováním. Mnoho spodní vody ztěžuje práce. Postavena nová silnice od obce k šachtě.
1966 těžba ukončena
